Začátek

Začátky bývají těžké. Mně osobně se nepovedl hned nástup k vlajkovému dopravci Socialistické republiky Vietnam. Zkrátka jsem přišel pozdě. Naštěstí vina byla na straně Vietnam Airlines, resp. agentury, která mi vyřizovala letenku. Z nějakého důvodu mně vystavili rezervaci do překnihovaného letu a kolegové ve Frankfurtu mě nechtěli pustit "na stojáka". Takže po příjemně strávené noci na hotelu jsem již na druhý pokus odcestoval ve třídě "business" nejprve do Hanoje a poté na svou základnu do Ho Chi Minhova města, dřívějšího Saigonu.

Z letiště jsem vyrazil nejprve přímo do FCD (Flight Crew Division), což je obdoba našeho APC. Přeci jen bylo vhodné podat vysvětlení a zapojit se hned do procesu. Když jsem vystupoval z posádkového autobusu, musel jsem se dvakrát zeptat, zda je to skutečně "ono". Tady jsem zažil první zklamání. Upřímně jsem čekal poněkud honosnější a větší budovu. Již zvenku působilo stavení dojmem 70. let. Říkal jsem si, že by to chtělo asi novou fasádu, nebo alespoň umýt tu stávající, nebo prostě zbourat a postavit zvovu. Celé FCD je rozděleno do dvou hlavních budov o dvou podlažích. V první je jakási recepce posádek, plánovači, kancelář řízení kvality, bezpečnosti a kancelář šéfpilota. V druhé budově jsou umístěny samotné letky, personální úsek a účetní oddělení. Zamířil jsem tedy do budovy č.2, vyzbrojen sofistikovanou výmluvou a stupněm 5 z angličtiny. Ani jednu zbraň jsem ale nepoužil. Můj pozdní příchod trápil akorát mě a s angličtinou jsem moc nepochodil. Za pomoci několika jednoduchých vět, rukou a nohou, jsem vyplnil přijímací formulář a pak, k mému údivu, vzaly věci docela rychlý spád. Jeden ze zaměstnanců mě odvlekl do malého skladiště, kde jsem hned nafasoval obrovský lodní kufr s logem Vietnam Airlines, jeden menší "overnight" a nakonec ještě menší pilotní. Čepici neměli a tak jsme vyrazili ke krejčímu, který mě obtočil metrem ze všech stran a řekl, ať si za týden přijdu do dislokovaného krejčovství pro uniformu. Skutečně, uniformy se zde šijí na míru. Poté jsem ještě rychle proběhl budovu č.1, v kanceláři kvality nechal spoustu papírů, včetně pilotní licence a osvědčení zdravotní způsobilosti a už na mě čekal mikrobus, který mě zavezl do hotelu Ramana Saigon.

Cestou jsem poprvé ochutnal pravý Saigon. Doprava by se dala asi nejvýstižněji popsat jako neuspořádaný pohyb částic, kde nejpočetnější částice jsou skútry a jiné čoudící dvoukoláky. Je až s podivem, jak se v této změti, naprosto bez jakýchkoli pravidel, všichni plynule a ladně pohybují. Částice se vyhýbají na centimetry přesně a neviděl jsem jediný náznak ohrožení, ačkoli se jezdí v protisměru i po chodníku. Opravdu klobouk dolů před jejich řidičským uměním i schopností předvídat. Myslím, že tady se aktivním účastníkem silničního provozu nestanu a rád vložím svůj osud do rukou místních taxikářů. Ti jsou ostatně docela levní a průměrná cena za "tágo" je 30.000 - 60.000 vietnamských dongů, čili 30 - 60 korun. Cesty tady lemují změti kabelů, natažených mezi sloupy nebo domy. Hotel Ramana Saigon je sice čtyřhvězdičkový, ale spíše odpovídá tříhvězdičkovému evropskému standardu. Ale co, internet tady je, najíst mi dají, ale hlavně, že mám dva týdny kde bydlet...