Pozorovací lety

Jak jinak plodně strávit týden čekání na výsledky lékařského vyšetření, než v letadle na prostřední židli? Ano, Vietnam Airlines tuto dobu skutečně využívá k tzv. observer letům. To má ale hned dva velice rozumné důvody. Jednak má začínající pilot možnost trochu vypozorovat a utužit se v místních postupech a jednak mu Společnost takto udělá vývoz na většinu letišť kategorie "C". A není jich málo. ATR létá takových letišť hned sedm. A mnohá z nich by se dala směle zařadit do neexistující kategorie "D".
Svůj první "vyhlídkový" let jsem absolvoval na letiště Rach Gia, západně Saigonu. Sedali jsme na poměrně krátkou dráhu 26. Nedaleko před prahem se tyčí palmový porost, který je velice blízko u sestupové roviny, takže po přistání jsem se byl podívat na podvozek, jestli jsme si nepřivezli nějaké kokosové ořechy. Zhruba po čtyřiceti minutách se volným tempem přibelhalo z budovy asi 64 pasažérů a my jsme odstartovali směr ostrov Phu Quoc. Počasí je v tuto dobu ve Vietnamu velice proměnlivé, ale dominují jednoznačně velice intenzivní bouřky. Jednu takovou jsme potkali cestou, ale naštěstí byla docela izolovaná, takže se dala oblétnout. Poté se před námi objevila krásná scenérie přímořského městečka s malým letištěm. To byl náš cíl, který přímo vybízel k vizuálnímu přiblížení. Po několika ladných zatáčkách jsme sedli na 1300 metrů dlouhou dráhu a před námi už byl jen návrat do Saigonu. Ze svého prvního observeru jsem získal hlavně velký respekt před místním počasím, které se mění velice rychle a dokáže z člověka i letadla vytřást duši. A to doslova a do písmene. Druhý den jsem si musel trochu přivstat. Budík zazvonil ve 4:15, ale už teď je mi jasné, že až se přestěhuju z hotelu do poměrně vzdáleného apartmánu, bude zvonit o mnoho dříve... Tentokrát jsme si to namířili na jihozápad. Po půl hodině letu nad jednotvárnou krajinou rýžových polí, se náhle před námi objevil kus betonu. To bylo letiště v městečku Ca Mau. Chvíli jsem přemýšel, jestli se tady jenom náhodou nepřevrhla míchačka s mixem, no a když už to bylo rozlitý, tak z toho udělali letiště, nebo zda je to záměr. Ale nakonec se z toho vyklubalo příjemné letišťátko s velmi milým personálem. Ostatně to je společný rys všech letišť, která jsem zatím navštívil. No tak se hlavně moc nezdržovat a rychle do vzduchu! Před námi byl totiž let na ostrov Con Dao v Jihočínském moři, destinace, na kterou jsem se těšil nejvíce. A musím říct, že realita předčila mé očekávání. I navzdory ne zrovna vyhlídkovému počasí, jsem si okamžitě tenhle ostrov zamiloval. A nejen ostrov. Samotné letiště je zasazeno do nejužšího místa ostrova a to tak, že dráha začíná i končí v moři. To se mi moc líbí, i když na druhou stranu je jasné, že tady se nevyplatí být ani dlouhý, ani krátký... Po zarolování na stojánku a vypnutí motorů se rozhostilo naprosté ticho, které přehlušovaly jen zvuky zdejší fauny. Takovou kýčovitou idylku bude člověk jen těžko hledat na evropských letištích, vlastně ji absolutně nemá šanci najít. Polský druhý pilot mi řekl, že se směle mohu vydat přes přistávací dráhu na pláž, pokochat se výhledem na širé moře. Údajně se některé posádky během průletu stihnou i vykoupat. Tolik drzosti jsem zatím neměl, ale časem uvidíme... Každopádně myslím, že mých prvních pár dní volna během létání, padne na tento ostrov.
Další den mě vzali na výlet na zdejší vysočinu, do horského městečka Da Lat. Dle názoru vietnamského druhého pilota, je toto místo nejromantičtější v celém Vietnamu. To je dost možná pravda, ale díky hornatému terénu v okolí a absenci přesného přístrojového přiblížení, je přílet na letiště docela náročný. Odměnou za odvedenou práci je potom svěží horský vzduch a teplota okolo 22 stupňů.Toto letiště, ostatně jako většinu ostatních ve Vietnamu, čeká v blízké budoucnosti mohutná expanze. Zatím byl dokončen nový terminál, ale z povzdálí se už tyčí k nebi i skelet zbrusu nové řídící věže. Z Da Latu jsme po necelé hodince odstartovali na severovýchod do pobřežního města Da Nang. Zdejší letiště patří již k těm větším. S dvěma paralelními dráhami a přibližovacím systémem ILS už dokáže pomalu konkurovat i Saigonu nebo Hanoji. Přilétali jsme od jihu a vzhledem k příznivému větru jsem mohli pokračovat v přímém přiblížení na dráhu 35L. Letiště je lemováno ze západní strany poměrně vysokým horským masivem, s minimální bezpečnou výškou okolo 7000 stop, takže není radno dopustit se navigační chyby, zejména při přiblížení. Za hezkého počasí se však lze pokochat krásným výhledem na hory a po otečení hlavy i na moře.
Poslední vývoz z prostřední sedačky jsem absolvoval na bývalou americkou leteckou základnu Dong Tac v městečku Tuy Hoa. Toto letiště sloužilo za války jako báze pro bombardéry B-52.Tomu odpovídají i jeho parametry - dlouhá a široká přistávací dráha, jeden maják NDB a dislokované stojánky. Po přistání jsme zarolovali kamsi do prázdna. Původně jsem si myslel, že nás postavili na nějakou stojánku určenou pro letadla, která se stanou předmětem nezákonného zásahu. Ale kapitán mě ujistil, že to je standardní parkovací pozice. Marně jsem vyhlížel nějaké budovy, kam oko dohlédlo, zavadilo pouze o beton a občas nějaké nízké křoví. Na "stojánce" ale poslušně čekal autobus, který naložil cestující a zmizel v prachu. Po několika minutách se naopak z prachu vynořilo auto, které pro změnu naložilo nás a odvezlo do asi 3 km vzdálené výpravny, kde jsme dostali výpis počasí a podali letový plán. Kdesi v dáli se krčelo naše letadlo a já jsem jen doufal, že ho zatím nerozebírají na součástky jako ve filmu "Obchodník se smtí"...